Stopa zvířete - Matýsek a Maxík

21. dubna 2018 v 20:06 | Růža |  O životě
Když před pár dny uveřejnila Simona na svém blogu http://beallara.blog.cz/1804/vyzva-stopa, další výzvu, věděla jsem, že chci něco napsat. 22.4. se slaví Den Země. Nechci se pouštět do rozebírání vztahu člověka a přírody, na to nejsem dost fundovaná. Chci napsat o zvířátkách, která nechala v mém srdci stopu a nikdy na ně nezapomenu.




V době, kdy náš syn dospěl a více času trávil s kamarády než doma, jsem cítila samotu. Hledala jsem naplnění volného času a moc jsem si přála mít nějaké zvířátko, pejska nebo kočičku. Hodně jsem doma o tom mluvila a jednou mě manžel překvapil. Naložil mě do auta a jeli jsme. Nechtěl mi říct, kam jedeme. Na konci výletu, v jedné vesničce nedaleko Jihlavy, na nás čekalo překvapení. Mourovatý kocourek, tehdy mu byly asi 2 měsíce. Vypadal jako chlupatá kulička. Kocourka jsme dali do připraveného košíčku a jeli domů. Byli jsme vykulení oba, já i kocourek.


Kocourek dostal jméno Matýsek. Byla jsem v té době nezaměstnaná a tak jsem se s ním mohla seznamovat a věnovat se mu.
Říkala jsem, že jsem s kocourkem na "mateřské".


Brzy se ukázalo, že je Matýsek zdatný šplhavec, nohy od kolen dolů jsem měla jeden škrábanec, jak po nich šplhal. Vypadala jsem jako kdybych proletěla křovím. Bylo to v létě a já si musela koupit sukni ke kotníkům, aby to nebylo vidět. Bylo zajímavé, že po mužských členech naší domácnosti nešplhal. Pak se naučil skákat a bylo po šplhání.
Jsem alergik, vždy jsem měla problémy, když kvetly trávy, ale zvířátka mi nikdy nevadila. Bohužel po krátkém čase se ukázalo, že bych mohla být na kocourka alergická. Testy to nepotvrdily, ale problémy se začaly zhoršovat, rýma a kašel, přidal se exém. V rodině máme astma a tak jsem se rozhodla neriskovat. S těžkým srdcem jsem dala do novin inzerát a brzy se přihlásil mladý muž. Když viděl Matýska, byl nadšený. Z kocourka vyrostl krásný kocour.


Rád si hověl na konferenčním stolku.

Pán si tedy Matýska vzal. S manželkou si nedávno koupili na vesnici rodinný domek a chtěli ke kočičkám kocourka. S těžkým srdcem jsem se s Matýskem loučila. Nikdy nezapomenu, jak na nás čekával za dveřmi, když jsme někam šli nebo jeli. Čekal na manžela u dveří, když měl přijít z práce, protože věděl, že s ním bude dělat lumpárny. Nejradějí si hrál s ruličkami od taletního papíru. Stal se z něho neohrožený skokan, takže jednou ve snaze skočit ze sporáku na světlo, vylil zbytek uzené polévky. Jelikož koupání nemiloval, tak přes moji snahu ho umýt ještě pár dnů voněl po uzeném. Těch příhod je daleko víc a moc ráda na ně vzpomínám.


Byla jsem s novými majiteli domluvena, že se za Matýskem můžeme přijet podívat. Bylo to asi za tři týdny. Nevím, jestli nás poznal, ale byl rozrušený, stejně jako já. Už si asi v novém domově zvykl a já měla pocit, že měl strach, abychom ho zase neodvezli. To bylo naposledy, kdy jsem Matýska viděla. Nechal v mém srdíčku stopu, měla jsem pocit, že jsem mu přes všechnu snahu ublížila tím, že jsem ho dala pryč. Pokaždé, když přes tu vesnici jedeme, tak si na Matýska vzpomenu. Nevím, jestli ještě žije, už je to 14 let.

Dalším zvířátkem, jehož stopu si nesu ve svém srdci, je Maxík. Byl to pejsek naší snachy. Myslím, že nás po čase přijal do rodiny.


Maxík byl kříženec, nikdy jsme nepřišli na to, jaké měl rodiče. Měl huňatou, hnědou srst a v zimě vypadal jako medvídek. Na této fotografii je ostříhaný.




Když se jeho panička vdávala, tak samozřejmě nemohl chybět.


Před rokem odešel Maxík za duhový most. Nikdy nezapomenu, jak nás vítal a strkal mi nos do tašky, protože věděl, že je tam pro něho nějaká dobrota.

Po odchodu Matýska jsem dlouho přemýšlela jaké zvířátko si pořídit, ta touha ve mně zůstala. Už jsem nechtěla žádnému zvířátku ublížit tím, že si ho vezmu a za chvíli mu budu zase hledat nový domov. Měla jsem různé nápady, myslím, že si můj muž v té době se mnou užil. A tak před 10 roky jsme se na jaře vydali k chovali pro Poldíka. Poldík je suchozemská želva zelenavá a před pár roky se ukázalo, že je to kluk.


Když jsme si ho přivezli, byl hrozně maličký. Vážil 40 gramů a tak když jsem ho pustila proběhnout po bytě, musela jsem ho hlídat, aby někam nezalezl. Proto bylo možné vidět u nás v bytě knihy nejen v knihovně, ale u kdejaké škvíry, kde hrozilo, že tam mrňavá želvička zaleze. Jednou jsem ho lovila pod ledničkou. Bylo úžasné sledovat, jak se třeba učil chodit přes prahy v bytě. Vydržela jsem u terária dlouhé minuty a pozorovala ho.


Poldíka nezimujeme, protože k tomu nemáme vhodné podmínky a podle pana veterináře to nevadí. V dnešní době se vyrábí i pro želvy granule, takže ani v zimě není nouze o potravu a k tomu dostane nějakou dobrotu. Miluje banány, jablíčko nebo mu nastrouhám mrkev. Nepohrdne ani ledovým salátem. No a v létě vyběhnu ven a trhám mu mlíčáky, jetel, jitrocel, květy jetele nebo i květy akátu. Sousedi už si zvykli, že se chodím "pást".
Za těch 10 let Poldík hodně vyrostl, váží 600 gramů a já už nemám strach, že zaleze někam, odkud ho budeme těžko dostávat.

Vždy jsem se znažila zjistit, co zvířátko, které doma máme, potřebuje. Co může jíst a vytvořit mu prostředí, aby mu bylo dobře. Proto mi vždycky zvedne tlak zpráva o týrání zvířat, bohužel takových případů přibývá. Nejsme pány přírody, jsme její součástí a proto bychom se tak měli chovat, neměli bychom ubližovat zvířátkům a ničit přírodu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikky Nikky | E-mail | Web | 22. dubna 2018 v 6:53 | Reagovat

Růženko, nádherné príbehy zvieratiek v tvojom živote. Súhlasím, že sme súčasťou prírody a je mi naozaj ľúto, čoho sú niektorí ľudia aj ľudstvo ako také schopní :-(

2 Růža Růža | 22. dubna 2018 v 7:06 | Reagovat

[1]: Nikky, děkuji. :-)

3 Babakat Babakat | 22. dubna 2018 v 18:44 | Reagovat

Růženko, krásný a milý článek! :-)

4 Růža Růža | 22. dubna 2018 v 18:47 | Reagovat

[3]:Moc děkuji.:)

5 Marta Dušková Marta Dušková | Web | 22. dubna 2018 v 19:23 | Reagovat

Růži, moc milé povídání. Měj hezký zbytek neděle.

6 Růža Růža | 22. dubna 2018 v 19:30 | Reagovat

[5]:Marti, děkuji ti. :-)

7 nauriel nauriel | 22. dubna 2018 v 19:41 | Reagovat

Krásný kocourek, hafík i želva. Hned jsem si vzpomněla na Poldinky z Takové normální rodinky :-D
Je fakt, že lidé se ke zvířatům chovají všelijak, když to čtu, tak si říkám, že ten majitel by měl zažít totéž, aby ho to příště přešlo...

8 Růža Růža | 22. dubna 2018 v 19:49 | Reagovat

[7]: Poldinky mě inspirovaly. U želv se hned nepozná jestli je to kluk nebo holka a tak mě napadl Poldík. Jejich pohlaví se určuje teplotou při líhnutí, podle pana chovatele to měl být kluk a po pár letech se ukázalo, že je. ;-)

9 Zdena Zdena | Web | 23. dubna 2018 v 7:41 | Reagovat

Milá Růženko to jsou tak nádherné zvířátkové příběhy protkané srdíčkem..
Pohlaď za mne Poldíka..je nádherný.
Krásný nový týden ti přeji.Z ❤

10 Růža Růža | 23. dubna 2018 v 8:34 | Reagovat

[9]: Zdeni, děkuji. Poldíka za tebe pohladím, teď jsme spolu svačili banán. ;-)  :-) Měj krásný týden. :-)

11 tinka77 tinka77 | 23. dubna 2018 v 19:19 | Reagovat

zvieratká nám niekedy lepšie rozumejú ako ľudia :-)

12 Růža Růža | 23. dubna 2018 v 19:49 | Reagovat

[11]:To máš pravdu. :-)

13 Janka Janka | Web | 24. dubna 2018 v 22:51 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. :-)Nám dělá společnost x koček. Máme je moc rádi a také jsme s nimi užili krásné, ale i smutné chvilky. Ale jsme moc rádi, že je máme. :-)

14 Růža Růža | 25. dubna 2018 v 10:20 | Reagovat

[13]: Janko, moc ti děkuji. :-)

15 beallara beallara | Web | 25. dubna 2018 v 17:54 | Reagovat

Těší mne číst takové nádherné povídání a hned s tím prvním vím, o čem je řeč.
Když jsem dovezla našeho prvního kocoura, zjistilo se u dcery to samé.
Ale odmítla ho nechat odvést, narazili jsme na skvělého imunologa a alergologa v jedné osobě, který zařídil vakcinaci a dcera už s tou alergii bojuje s menšími příznaky.
Nejlépe si vedla. když byla těhotná, nyní už to není žádná estráda, také jsou ty kočky už tři.
víš, moc hezky se mi to u tebe četlo, pohladilo u srdce a jsem moc ráda, že jsi se do výzvy přidala a obohatila jsi ji, máš velké a krásné srdce.
Přeji krásné jarní dny a DĚKUJI. :-)

16 Růža Růža | 25. dubna 2018 v 19:41 | Reagovat

[15]:Simonko, děkuji ti za krásná slova. Přidala jsem se moc ráda, mohla jsem vyjádřit, co jsem v sobě dlouho nosila.
Přeji ti krásné dny. :-)

17 valentina-panenky valentina-panenky | Web | 29. dubna 2018 v 6:43 | Reagovat

To jsou krásné příběhy. Já mám dvě kočky, obě nalezence a je s nimi moc pěkně.

18 Janinka Janinka | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 9:01 | Reagovat

Krásné zvířátkové povídání! :-)
Po želvě už delší dobu toužím, ale nevím, jestli by mi to doma prošlo :-).

19 Liliana Liliana | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 9:11 | Reagovat

Dát pryč zvířátko musí být hodně těžké... mám doma čtyři a nedovedu si to představit.

20 Růža Růža | 29. dubna 2018 v 9:59 | Reagovat

[17]:To věřím, s kočičkami se člověk nenudí. :-)

21 Růža Růža | 29. dubna 2018 v 10:02 | Reagovat

[18]:Přimlouvám se za želvičku, jsem ráda, že Poldíka máme. :-)

22 Růža Růža | 29. dubna 2018 v 10:03 | Reagovat

[19]: Bylo to moc těžké, ale muselo to být. :-(

23 slunecnyden slunecnyden | Web | 29. dubna 2018 v 19:02 | Reagovat

To byly hezké příběhy. Také jsem si přitom vzpomněla na různá zvířátka, která jsme měli. S kocourkem jste udělali dobře, dali ho do dobrých rukou.

24 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 19:26 | Reagovat

Maxík byl krásný pejsek. Všichni jsou krásní ... :-D

25 Růža Růža | 29. dubna 2018 v 19:38 | Reagovat

[23]:Přála jsem mu dobrý domov. :-)

26 Růža Růža | 29. dubna 2018 v 19:39 | Reagovat

[24]:Maxík byl pěkný pejsek a prima kamarád. :-)

27 bavi-mne-to bavi-mne-to | Web | 30. dubna 2018 v 8:51 | Reagovat

Takové moc pěkné povídání. Moc ráda jsem si ho přečetla.
Hezký den!
Hanka :-)

28 Růža Růža | 30. dubna 2018 v 9:07 | Reagovat

[27]: Hanko, děkuji za návštěvu mého blogu a moc mě potěšilo, že se ti povídání o zvířátkách líbilo. :-)

29 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 30. dubna 2018 v 9:37 | Reagovat

To byl smutně krasný příběh o tobě a zvířátech... :-)

30 Růžena Růžena | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 9:38 | Reagovat

Je vidět že se u vás zvířátka měla dobře :-) Já na želvy zapomněla, měli jsme dokonce tři, jedna umřela a dvě nám ukradli ze zahrádky :-( Ale byly s námi několik let a na zimu se vždycky zahrabaly do země. :-)

31 Růža Růža | 30. dubna 2018 v 9:50 | Reagovat

[29]:Moc Ti děkuji. :-)

32 Růža Růža | 30. dubna 2018 v 9:52 | Reagovat

Růži, já zase zapomněla na džungarské křečky, které měli naši kluci. První byl Chip podle známého seriálu. A hádej, kdo se o ně nejvíc staral? ;-)
No, Poldík žije doma v terárku a když ho vezmu ven, tak upaluje z trávy na chodník.

33 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 16:55 | Reagovat

Moc pěkné vyprávění a krásná zvířátka :).

34 Růža Růža | 30. dubna 2018 v 18:17 | Reagovat

[33]:Děkuji za pochvalu. :-)

35 Kateřina Kateřina | E-mail | Web | 2. května 2018 v 10:53 | Reagovat

Svůj život si bez zvířátek nedovedu představit, už od malého dítěte jsou mou součástí a i dnes mám doma dvě. Letos jsem v březnu musela nechat odejít pejska, kterého jsem měla 14 let, za duhový most a pořád to hodně bolí. Jeho energii mi hodně vynahrazuje roční kocourek, kterého máme od léta. A Gracinka, druhý pejskek, která má 11 let. Jsem ráda, že nemám potíže v této oblasti a měla jsem obavy, aby syn to zvládl, protože je atopik, ale naštěstí je to všechno v pořádku. Chápu tvé těžké loučení s Matýskem. Tak ať Poldík dělá stále radost :-)

36 Růža Růža | 2. května 2018 v 10:59 | Reagovat

[35]: Já jsem jako malá nikdy žádné zvířátko neměla. Až naši kluci měli džungarské křečky (na ty jsem při psaní nějak pozapomněla). Je mi dodnes líto, že jsem dala Matýska pryč, ale zdraví dostalo přednost. Doufám, že Poldík bude s námi hodně dlouho. :-)

37 Henrieta Henrieta | E-mail | Web | 4. května 2018 v 21:11 | Reagovat

Růženko, to bylo milé počtení. Škoda, že si to ta zvířátka nemohou přečíst, určitě by byla nadšená. Tvé STOPY jsou velmi silné a je vidět, že jsi milovnicí zvířat.
Přeji ti hodně krásných chvil s Poldíkem, je to fešák:-).
Henrieta

38 Růža Růža | 4. května 2018 v 21:14 | Reagovat

[37]:Děkuji za tvá slova. :-)

39 Mary Mary | E-mail | Web | 11. května 2018 v 20:51 | Reagovat

Ruženka vidno, že máš láskavé srdiečko plné lásky. Pamätám si, že si o svojej korytnačke niekde už písala. Som rada, že za tento článoček, dala si všetky emócie zo seba von, čo je veľmi dobré. :-)
Matýsek môže ešte žiť. Veď ja som toho už načítala veľa, najstaršia mačka má vo svete 30 rokov a veľa mačiek sa dožije aj 20 rokov.
Mojej mame dovolili v detstve chovať v byte len korytnačku menom Žiži, u svojej babky v dome pri záhrade však vždy bývali mačky. Takže mala k nim od detstva veľký vzťah, kŕmila ich alebo im vyrábala aj pelechy na zimu.
Korytnačku venčila aj u babky na záhradke, 3x sa jej stratila, raz jej ju našli a druhýkrát žiaľ nie... Možno ešte môže žiť, veď korytnačky sa dožívajú vyššieho veku, ktovie.
Za ukončenie vysokej školy si kúpila psíka ši-cu menom Amanda, ja som ju poznala žiaľ len do svojich 2 rokov, pretože sa dožila len 5 rokov.:-( Odvtedy sme chovali celé moje detstvo na záhrade plno mačiek. Vždy sme všelijaké prichýlili a s mami zachraňovali. Teraz už to tento rok bude 10 rokov, čo ich chováme doma, najstaršie tri budú mať 10 rokov, neviem, či vieš, ale ich máme 12. :-D Všetky nesmierne milujeme, dávajú nám veľa lásky a sú to také naše "maličké" detičky. :-)  :-)

40 Růža Růža | E-mail | 11. května 2018 v 21:08 | Reagovat

Mary, děkuji za milá slova. :-) Vím, že máte s mamkou kočičky, ale netušila jsem, že tolik. To si neumím představit.
Ale určitě se jim dostává hodně lásky. :-)

41 o-chlup-lepsi-barbie o-chlup-lepsi-barbie | Web | 13. května 2018 v 19:09 | Reagovat

Zvířátka miluji, tak mě Tvoje příběhy vzaly za srdíčko :-)

42 Růža Růža | 14. května 2018 v 8:10 | Reagovat

[41]: Děkuji za návštěvu, těší mě, že se Ti mé vyprávění líbilo. :-)

43 Melissa Melissa | Web | 24. května 2018 v 0:02 | Reagovat

Ten první příběh byl krásný a hodně smutný.Mám taky ráda kočičky a věřím,že to určitě nebylo lehké se s ním rozloučit a dát ho někomu jinému,zvlášť,když jste ho měli rádi a on vás taky.A navíc je opravdu krásný.
Druhý příběh je taky smutný.Je to těžké,protože když si člověk na to zvířátko zvykne a má ho celé roky,je to hrozný pocit,když pak odejde.
A třetí příběh to už je současnost a snad vám želvička dělá radost a nezpůsobí vám žádné alergie:)!

44 Růža Růža | 24. května 2018 v 6:34 | Reagovat

[43]: Bylo to hodně těžké se s Matýskem rozloučit. Přesto, že byl s námi jen krátce, tak na něho máme krásné vzpomínky.
Odchod Maxíka byl nejhorší pro snachu, byl s ní od štěňátka.
Želvičku máme už deset let a doufám, že s námi bude ještě dlouhé roky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama